Byl Štědrý den jak se patří. Venku byla zima jak na Severním pólu a vevnitř bylo skoro stejně, jelikož se v budově rozbilo topení a teprve se dělalo na opravě. Každý člověk, který měl alespoň špetku rozumu, zůstal doma zachumlaný pod peřinou se svou rodinou a slavil svátky tak, jak se má. Já jsem nemohla, měla jsem službu a tu si člověk nevybírá. Na celém letišti bylo jen pár osob, kterým za okamžik letělo letadlo nebo kteří před chvílí přistáli. Já měla začít až asi za hodinu a proto jsem trávila zbylý čas v letištním baru, zabalená to temně rudé teplé mikiny a popíjela jsem horkou čokoládu. Naproti mně byl sedlě milý muž, který si mě všiml, jak tam sedím samotná a přisedl si. Taky jsem mu asi padla do oka. Takže jsem tam jen tak seděli a povídali si o všem možném. Řeč došla i na rodinu. Pověděl mi něco o svojí a já mu řekla, že máma žije a táta zemřel, když mi bylo čtrnáct

"Jak? Pokud vám není nějak nepříjemné o tom mluvit…"Otázal se a já zavrtěla hlavou.

"Ne, není." Odpověděla jsem a začala vyprávět.

 

Táta miloval letadla. Byla to jeho vášeň už od dětství a byla jediná volba povolání - pilot. Sen se mu splnil. Létal pro České aerolinie z jedno konce světa na druhý. Bavilo ho to, moc. Vydělával hodně, takže jsme si brzy mohli dovolit vlastní dvoumotorové letadlo. Koupili jsme ho a táta se přihlásil do leteckého klubu kousek od našeho města. I mě, před protesty mojí mámy, tam začali učit létat. Ale to odbíhám od tématu. Když se mu to stalo, byl letecký den. Táta i před tím ovládal skvěle leteckou akrobacii, takže teď byla chvíle, aby se předvedl. Když se stíhačky, které byli před ním, snášely k zemi, on už se rozjížděl na runwayi.Brzy se vznesl do vzduchu a proletěl nám těsně nad hlavou. Udělal výkrut, ale dřív, než ho stačil dokončit, jsem i já ze země poznala, že něco není v pořádku. Letadlo začalo poskakovat a za chvíli všichni spatřili temně černý dým z motoru. Křídlo brzy vzplanulo nekontrovatelným ohněm. Táta nemohl letadlo udržet ve vzduch, pokusil se tedy přistát. Vybral si rozlehlou louku kousek od nás, ale dost daleko, aby se nám nic nemohlo stát. Abych byla upřímná, od začátku jsem věděla, že to nezvládne. Máma vedle mě plakala. Měla jsem pravdu. Hned, jak se kolečka na podvozku dotkla země, letadlo zakodrcalo a převrátilo se na bok. Prakticky už celé hořelo. Hasiči k němu ihned zamířili. Začali hasit plameny, které se pomalu, ale jistě zmenčovali. Když letadlo jen doutnalo, přišli na řadu záchranáři. Skoro jsem překvapením vykřikla, když tátu vyvlekli ven a já viděla, že není nějak zvlášť popálený. Ale rázem jsem si uvědomila, že i tak už nežije. Když se letadlo převrátilo, padl do bezvědomí a kouřem se udusil. Další týden měl pohřeb. Máma už nikdy nebyla taková, jakou jsem ji znávala…

 

Domluvila jsem a on se na mě mlčky díval. I přes to, že je to tolik let, mi znova vytryskly slzy, když jsem si na tátu vzpoměla. Rozhodně jsem je setřela a smutně se usmála.

"Máma mě pak nechtěla nechat létat. Po tom, jak viděla, co se stalo tátovi, si myslela, že skončím stejně jako on. Nemám jí to za zlé. Stát se může cokoliv…" Dodala jsem. Ani jsem si neuvědomila, že už běží topení a mě začínalo být horko.

"A co by jste teď dělala, kdyby jste uměla létat?" Otázal se a zkoumavě se na mě zadíval. Zasmála jsem se.

"Ale já přece létal umím…"Rozepla jsem si mikinu, pod kterou byla schovaná moje krásná modrá uniforma pilota Českých Aerolinií.